Když počítání řádků dává smysl
Měřit produktivitu programátorů podle počtu řádků kódu se běžně považuje za nesmysl a Willison sám říká, že to mnoho lidí tvrdí. Přesto rozvíjí argument, že u kódovacích agentů takové počítání někdy smysl má. Svou úvahu přednesl v epizodě podcastu Talking Postgres, kterou minulý týden nahrál s Claire Giordano na téma, jak umělá inteligence mění vývoj softwaru. Nejde o obhajobu prostého počítání. Willison zároveň tvrdí, že novým omezujícím faktorem je kognitivní kapacita, tedy schopnost člověka udržet si přehled o tom, co se v kódu děje. Obě myšlenky spolu souvisejí, proto je rozebereme postupně.
Co přesně je zdrojem
Podkladem je příspěvek na Willisonově blogu nazvaný Conceptual integrity and counting lines of code ze 19. srpna 2026. Autor v něm shrnuje několik vybraných ukázek z mírně upraveného přepisu rozhovoru. Úpravy měly odstranit zadrhávání a vycpávková slova a Willison k nim použil model Claude. Sám text označuje za nejnovější verzi argumentu, který se snaží postupně vybudovat. Jde tedy o osobní argumentaci z rozhovoru, ne o studii s výsledky měření. Všechny následující body proto patří Willisonovi a čtenář je má číst jako jeho názor.
Kolik řádků zvládl člověk před agenty
Willison vychází z porovnání s dobou před érou agentů. Tehdy podle něj softwarový inženýr napsal několik set řádků kódu připraveného do produkce za den. Záleží na tom, o jaké řádky jde. Nemluví o libovolném textu, ale o kódu, který funguje, je odladěný a splňuje nároky produkčního provozu. I tak podle něj platí, že 200 takových řádků je neuvěřitelně dobrý den. Většinu dní jich vzniklo 50 nebo 60. Tato čísla tvoří základ, ke kterému Willison přínos agentů vztahuje.
Tisíc řádků, ale jen ve stejné kvalitě
Z toho Willison vyvozuje jednoduchou úvahu. Pokud agenti umožní vytvořit tisíc odladěných řádků, je to velmi významné zlepšení oproti dřívějším 50 až 60 řádkům za běžný den. Zásadní je ale podmínka: kód musí mít stejnou kvalitu jako dřív, tedy být udržovatelný a otestovaný. Počet řádků proto není cíl sám o sobě. Jako hrubý ukazatel produktivity funguje jen tehdy, když se kvalita kódu nezhoršuje.
Role zkušenosti
Willison tvrdí, že takové úrovně lze s agenty dosáhnout. Vyžaduje to však velké množství dovedností, znalostí a zkušeností. Právě z nich se podle jeho slov skládají seniorní inženýři. Z jeho formulace plyne, že cesta k odladěnému a udržovatelnému kódu vyráběnému s agenty se bez hluboké odbornosti neobejde. Agent tedy nabízí vyšší tempo, ale kvalitu musí zajistit člověk, který ví, co dělá.
Úzké hrdlo se přesunulo do hlavy
Proč nestačí, aby software spravoval jediný člověk s agentem? Willison nejprve zmiňuje zjevný problém označovaný jako bus factor, tedy zranitelnost týmu postaveného na jedné osobě. Tým o jednom člověku je podle něj velmi špatně navržený tým. Hlavní odpověď ale vidí jinde: novým omezujícím faktorem je kognitivní kapacita. O sobě říká, že dokáže chrlit kód stokrát rychleji, ale nemá kapacitu udržet přehled o stonásobném objemu kódu. Rychlost výroby tedy přestala být limitem. Limitem je schopnost porozumět tomu, co vzniklo.
Proč týmy zůstávají potřeba
Z toho Willison vyvozuje, že týmy inženýrů jsou dál potřeba. Používá přitom obraz z infrastruktury: kognitivní kapacitu lze rozložit mezi více lidí, podobně jako se zátěž rozkládá mezi více serverů (anglicky load balancing). Jedna hlava nezvládne obsáhnout stonásobek kódu, ale víc lidí může tuto zátěž sdílet. Argument pro tým tak nestojí jen na tom, že by se lidé měli zastupovat, ale na omezené schopnosti jednotlivce udržet přehled.
Konceptuální integrita pod tlakem
Druhé téma se opírá o pojem konceptuální integrity, který Willison připomíná z knihy The Mythical Man-Month. Dobře navržený software má podle něj vnitřní celistvost: nepřináší žádná překvapení, pokrývá přesně tu oblast, kterou má pokrývat, a všechny části do sebe zapadají a dávají smysl. S kódovacími agenty se tato vlastnost udržuje hůř. Stačí mít nápad na funkci, spustit prompt a za pět minut je funkce hotová. Software pak podle Willisona začne růst drobnými podivnými výčnělky různými směry. Každý výčnělek může být sám o sobě funkční, jenže celek přestává držet pohromadě.
Winchesterův dům a levné místnosti
Giordano si tento jev přirovnala k Winchesterovu tajemnému domu. Willison s tím souhlasil a řekl, že přesně v tom spočívá problém kódovacích agentů a softwaru. Přidávat další místnosti je velmi snadné, protože jejich cena je mnohem nižší. Ve vedlejší poznámce k příspěvku zároveň upozorňuje, že článek na Wikipedii obsahuje věrohodné zdroje, které zpochybňují příběh o médiu spojený s tímto domem. Obraz domu tedy slouží hlavně jako ilustrace levného a neukázněného přidávání dalších částí, ne jako tvrzení o historii stavby.
Disciplínu dřív vynucoval čas
Willison upozorňuje na dříve nenápadnou pojistku. Disciplínu podle něj vynucovalo množství času potřebného k realizaci. Když člověka napadla šílená funkce a uvědomil si, že by mu zabrala týden, neměl pro ni dostatečné zdůvodnění a nápad zapomněl. Pokud ale funkce zabere hodinu, je mnohem snazší ji obhájit. Bez disciplíny se pak konceptuální integrita rozpadne a další rozhodování o softwaru je těžší. Willison tím naznačuje, že levná implementace odstranila přirozenou brzdu a že právě disciplína se stává důležitější než dřív.
Zdroje
- Conceptual integrity and counting lines of code — Simon Willison's Weblog
Článek vznikl s pomocí AI; podklady a odkazy jsou uvedeny výše.